Třídíme odpad - rozhovor

Vážení a milí spoluobčané, sousedé,

sluníčko nám posvítilo na nahromaděný odpad v našich domovech, garážích, stodolách, na půdách, jaro nás popohnalo k aktivitě. Díky obci jsme odvezli nebezpečné a objemné odpady, a také jsme "Uklidili Česko".

Asi se shodneme na tom, že produkujeme velké množství odpadů, každý den, od narození až do smrti. Asi nikdo z nás by nechtěl žít se všemi svými odpady – kumulovat si je v bytě nebo na zahradě, ono by to ani dlouhodobě nešlo. Pro většinu z nás to končí kontejnerem na tříděný odpad a popelnicí na odpad komunální. Ale co se s odpadem děje dál, je důležité to vědět?

Oslovily jsme spolumajitele menší české firmy Granplast, která se zabývá tříděním odpadu všeho druhu. Ing. Milan Mlateček vystudoval před 40 lety VŠCHT a díky svému vzdělání disponuje hlubokým vhledem do problematiky třídění a recyklace, zejm. plastů. Před rokem k tomuto tématu připravil pro děti ZŠ Dolany přednášku s ukázkami roztříděných zpracovaných materiálů, tzv. komponentů, které se následně zpracovávají do dalších výrobků, mnohé z nich používáme každý den, aniž bychom věděli, jakou mají za sebou cestu.

Pane Mlatečku, třídí Česká republika dobře?

Co se týče samotného třídění opadu, pak se podle statistických porovnání s dalšími evropskými zeměmi dlouhodobě držíme na předních místech vedle Německa a Rakouska. Myslím si, že třídění máme dobře zažité, a především máme pozitivní vztah k přírodě, kterou chceme chránit, tedy alespoň většina z nás.

Jak to celé funguje?

Třídění je 1. stupeň procesu recyklace, na něm se podílí občané i firmy. Pokud vytřídíme co nejlépe to jde, můžeme také efektivněji zpracovávat vzniklé komodity a navracet do systému to, co jsme spotřebovali. Některé suroviny se dají poměrně snadno a levně recyklovat stále dokola a je škoda je nenávratně uložit na skládku.

Svoz z měst a obcí zajišťují odborné velké i menší firmy, někde z barevných kontejnerů, jako ve Vaší obci, a pak hlavně na malých obcích přímo z domácností, to je pytlový svoz. Tyto firmy odpady roztřídí na "jednodruhové" komponenty podle jejich chemického složení a fyzikálních vlastností. Není to voňavá práce, přesto i v ní si stojíme docela dobře v porovnání s ostatními zeměmi; na třídících linkách pracuje proškolený personál a stále se musí doškolovat, protože výrobci přichází se stále novými materiály – kompozity.

Po důkladném roztřídění přichází na řadu 2. stupeň procesu, a to je recyklace, tedy jejich znovuzpracování. Jednotlivé komodity z třídíren se prodají výrobcům, kteří je zpracují buď do nových výrobků, nebo jdou do speciálních spaloven, které za velmi přísných emisních standardů vytvoří teplo a elektřinu, a tím se celý ekologický cyklus uzavře. Na tomto druhém stupni se řadíme do průměru s ostatními zeměmi, protože proces recyklace vyžaduje vyspělé, a také velmi drahé technologie. Viděl bych to tak, že jsme sice kapitalistickou zemí, ovšem bez kapitálu. Spousta odpadových firem posílá komodity do okolních zemí – je to tržní ekonomika poptávky a nabídky. Např. jedna velká polská papírna určuje výkupní cenu papíru u nás, protože má ohromný odběr. My, jako menší firma, vytřídíme měsíčně 30 tun papíru a kdybychom si nevytvořili vztah s českou papírnou, museli bychom čekat na burzovní ceny.

Domnívám se, že občany by třídění nemělo zatěžovat ekonomicky nebo fyzicky. Vidíme to v městských sídlištích. Počasí, ač je to úsměvné, má vliv na ochotu lidí třídit. Když je sníh, náledí, mrzne, hromy a blesky, odpad je hůře vytříděný. Ku příkladu babička o berlích nepůjde v takovém počasí 200 m do kontejnerů na tříděný odpad, a je to pochopitelné. Nebo puberťáci si s tříděním moc hlavu nelámou, pokud je ošklivě, je jim jedno, že maminka poctivě roztřídila 3 igelitky s odpady, všechno hodí do prvního kontejneru, který potkají, ať už je na cokoli. Na malých obcích bývá situace lepší, poněvadž lidé mají zpravidla prostor na uskladnění tříděného odpadu, a tak si počkají na lepší počasí a odpad končí tam, kde má být. V místech, kde to nefunguje tak dobře, by řešením bylo mít dostatečný počet kontejnerů nebo zvýšit četnost svozů.

Každý výrobce obalů platí do státního fondu tzv. daň za recyklovatelné obaly. Tyto peníze jdou do státní společnosti EKO-KOM a.s. Každá obec musí třídit odpad a podává o tom roční hlášení do systému ISPOD (Integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností). Obce, ale i firmy, které se tříděním zabývají, v hlášení uvádějí, kolik čeho vytřídily a na základě hlášení dostávají od EKO-KOMu zpětně peníze za množství vytříděného odpadu. Pro malé firmy je to důležitá složka příjmu, protože nemají možnost sáhnout si na velké státní dotace.

Co se stane, když nevím, kam patří třeba platíčka od léků, nebo poplastované papíry, či vyhodím do plastů něco, co tam nepatří?

Jak už jsem řekl, firmy si dnes umí poradit s tím, že v plastech najdou třeba papír nebo kov, nebo kombinované materiály. Vědí, kam co patří a odpady dotřídí na jednotlivé složky. Existují stovky různých plastů, protože se liší chemickým složením, jejich fyzikálními vlastnostmi a použitím. Pokud budu mluvit za naši třídírnu, pak pro Vaši představu roztřídíme plasty na 7 základních kategorií. Podrobnějším dělením Vás ale nebudu zatěžovat, to je na několikahodinovou odbornou přednášku 😊.

PET lahve roztřídíme na čiré, modré, zelené a na barevný mix. Barva není jen designový prvek, je informací, kolikrát už byla lahev recyklována.

Polypropylen (PP), to jsou např. kelímky od jogurtů, potravinové obaly.

Polyethylen (PE) se dělí na LDPE (= s nízkou hustotou, jakou mají měkké fólie a igelitové sáčky) a na HDPE (= s vysokou hustotou, např. kanystry, lahve na mléko).

Polyvinylchlorid (PVC) dělíme na novoplast (např. bazénové fólie či nafukovací lehátka) a novodur (trubky, instalační materiál, blistry na léky).

Polypropylen (PP) je zastoupen zejm. potravinovými obaly.

Polystyren (PS) – zde rozlišujeme stavební a pro běžné použití (jako obaly na jídla nebo obalový a výplňový materiál třeba elektroniky). Stavební do tříděného odpadu určitě nepatří, protože je napuštěn nebezpečnými chemickými látkami pro nehořlavost či pro odpuzování hlodavců) a musí se zlikvidovat jako nebezpečný odpad.

Pak tu ještě máme polyamid a polyuretan.

Čím dál větší skupinu zaujímají Ostatní (OTHER), zde jsou různé směsi a méně běžné plasty, ku příkladu tetrapack, poplastované papíry, plasty i hliníkovou vrstvou atd. Nazýváme je kompozity.

Dál samozřejmě třídíme papíry, vytřídíme kovy podle materiálu, sklo ad.

Co se dál děje s vytříděným odpadem?

Jednodruhové komodity se stávají vstupní surovinou do výroby. Buď z nich vzniknou nové výrobky nebo poslouží k energetickému využití. Naše firma podporuje raději české firmy nebo firmy s převládajícím českým kapitálem, a to ty, které jsme si prověřili, že ekologii nemají napsanou jenom na papíře. Snažíme se, aby se komodity vozily na co nejkratší vzdálenost, máme-li být ekologičtí, a to i za cenu, že za výkup nedostaneme třeba tak vysokou cenu, než by tomu bylo od zahraniční firmy, ale projeli bychom při tom třeba o 300 l nafty navíc a podpořili zahraniční trh, místo našeho.

Co všechno se dá recyklovat, co se znovu vyrábí? Jaké jsou dnešní technologie?

Téměř všechno se dá recyklovat, ale není to černobílé. Vždy bychom si asi měli klást otázku, jestli "ekologie za každou cenu" je správně, tedy jestli recyklace daného materiálu není sama o sobě větší ekologickou a ekonomickou zátěží, než kdyby se kupříkladu materiál spálil za velmi přísných emisních podmínek, a ještě přitom vyrobil teplo nebo elektřinu. Finanční zisk by zkrátka neměl být jediným kritériem, to je můj názor.

My to řešíme tak, že kombinované materiály, nebo ty, které se jen těžko dají recyklovat do nových výrobků, třídíme do tzv. "výmětu" (např. zmíněné plastové blistry od léků s hliníkovou fólií). Výmět posíláme do cementárny, kde při velmi vysokých teplotách shoří kompozitní plast blistru a hliník obohatí vyráběný slinek, tedy cement, přičemž zkvalitní jeho fyzikální vlastnosti. V tabulkách pro EKO-KOM pak máme prakticky 100% vytříděnost, protože tyto materiály dáváme cementové spalovně – výsledkem je tudíž materiálové využití, nikoliv energetické.

Z PETu je snazší a ekonomičtější vyrobit vlákno než znovu PET lahev. Z vláken se následně vyrábí např. autopotahy, funkční oblečení a membrány, umělá kůže na sportovní obuv. PET je skvělý materiál, dá se recyklovat stále znovu, ale má tu nevýhodu, že na mikroskopické úrovni je jako cedník, tedy že do sebe absorbuje cukry a chemii z nápojů. Musí se pak složitě vymývat ohromným množstvím vody a horkým louhem. Vzniklé odpady z čištění PET lahví rozhodně ekologické nejsou, a i ty zase někdo další musí likvidovat, to je potřeba si říct.

Z PET lahví se také druhotně vyrábí lahve pro chemii – např. pro šampony, kosmetickou chemii.

Z HD polyethylenu se částečně znovu vyrábí kanystry nebo ve velké míře stavební desky či materiály v zemědělství. Z plochých desek se svařují třeba jímky, trubky na odpadní vody, IBC kontejnery, sudy, a to i ty s certifikací na pitnou vodu a v potravinářské výrobě. HD se roztaví se při 160 °C, odsávají se výpary a doplňují barviva, plniva a UV stabilizátory.

Z LD polyethylenu se opět vyrobí pytle, sáčky, i bublinková folie, ale ta má nižší podíl recyklátu kvůli jiným očekávaným výsledným vlastnostem. Z barevných fólií se vyrábí třeba plachty na silážní jámy, černé tkané fólie na zem atd.

Z polypropylenu umí výrobci vyrobit černou netkanou textilii, těžké průmyslové koberce, rašlový úplet, ploché vlákno – jutovinu, různé zakrývací plachty, krycí plachty na bazén…

Z tvrdého PVC, tzv. novoduru, se znovu vyrobí PVC, nebo plniče do podlahových krytin, to je ta tvrdá spodní vrstva linolea. Je mechanicky odolná a s příměsí dalších látek může být i izolační. Část novoduru s polypropylenovou směsí poslouží pro výrobu kanálů, odlehčených překladů oken, zárubní, dokonce se vyrábí náhražky traverz, zvané umělý trám, ale také plotovky, lavičky, desky pro zvýšené záhony, chrániče pro elektrické vedení, husí krky atd.

Tyto materiály se rozdrtí a za vysokých teplot se lisují. Obvykle se k novoduru přidává příměs polyethylenu. Výrobci si vždy chtějí snížit vstupní náklady, a i zde je znát, jak se mění složení (a následně užitné vlastnosti) jejich výrobků v závislosti na množství komponentů, které mají k dispozici.

Měkké PVC se částečně promění na povrchovou (estetickou) vrstvu podlahových krytin, nebo poslouží jako bužírka na měděném drátu kabelů. Roztéká se již při 60-80 °C a může být dobrým pojivem těch tvrdších plastů. Záleží na technologických postupech výrobců a konečných vlastnostech výrobků.

Polystyren, který sloužil jako výplň do krabic, jde zpravidla do spalovny, není o něj moc velký zájem. Materiálu je jen pár gramů, zbytek je vzduch a dusík.Musí se spalovat při velmi vysokých teplotách, aby nevznikal styren, který má nebezpečné vlastnosti.

Osobně, s mým ekologickým cítěním a při vhledu chemika, bych tento druh polystyrenu plně nahradil nerecyklovatelným papírem, který už papírny nechtějí a posílají ho do spalovny (to jsou třeba ruličky od papíru nebo proložky na vejce). Rozvlákňovacím procesem by se z tohoto papíru vytvoří kaše, která se následně znovu slisuje do požadovaného tvaru. V obalových materiálech nových výrobků už to vídáme, je to lepší cesta než polystyren. Navíc tento papír se dá kompostovat a bezezbytku se rozloží a obohatí půdu o organickou složku.

Třeba z polyamidu se vyrobí tvrdá tyč, umělý šroub, umělá matice, nebo i houbička na nádobí, molitan, silonky… Ovšem z recyklované houbičky se už dámské punčochy nevyrobí, to je technicky nemožné 😊.

Zajímavým materiálem je polyuretan, známe ho z matrací, no a z něj se znovu vyrábí matrace nebo houbičky na nádobí.

Hm, co s pneumatikami?

Čekal jsem, kdy se zeptáte 😊. Pyrolýza funguje jen za určitých podmínek, nikde na světě to moc nefunguje. Znám firmu, která vozí pneumatiky z mnoha evropských zemí, vč. nás, do Turecka, kde je spálí v cementárně, protože tam mají jinou, řekněme výrazně mírnější legislativu na produkci průmyslových emisí, což umožní zbavit se tohoto obtížně zpracovatelného materiálu. Jejich cement je kvalitnější než ten náš, ale za cenu, že to není zrovna ekologické (a nejspíš ani zrovna zdravé).

Jaký je rozdíl mezi kontejnery na tříděný odpad a pytlovým svozem?

Aby jedno či druhé fungovalo, musí to být ekonomické a pohodlné. Pro malé obce je nejlevnější řešení pytlový svoz. Na sídlištích je nereálné, aby každá domácnost měla v bytě 3-4 pytle o objemu 120 l na tříděný odpad. Vidím to tak, že pytlový svoz má smysl pro obce do 1000 obyvatel, kontejnery se dobře uživí na sídlištích. Máme i dobré porovnání, že vytříděnost v pytlích je lepší než v kontejnerech. Přeci jen si hospodyňky nenechají zasmrádnout dům třeba zbytky potravin v plastech… některé pytle dokonce voní.

Co nejkurióznějšího jste našli ve tříděném odpadu?

Pravidelně po Vánocích jsou to nevhodné dárky, velmi často pak erotické pomůcky a hračky pro dospělé, sporé oblečky a dámské soupravičky. Vše ještě v originálním balení. Také jsme jednou objevili lyže, s vázáním i s botami, jindy motoristickou helmu, zabalený holicí strojek nebo 2x stejnou rybářskou tašku, ještě s cenovkou. Vtipné bylo, když jsme našli celou krabici trojnohých silonek. Některé nálezy jsou pro zaměstnance kompenzací za nevoňavou práci😊.

Co naopak nejhoršího?

V kontejneru uhynulou suchozemskou želvu a mrtvého psa ještě s infuzemi. Živého zakrslého králíčka se naštěstí podařilo zachránit a dělá společnost jedné kolegyni. Nepříjemným nálezem byla kůže z divočáka a ze srnky, to jsme odeslali do cementárny.

Uhynulá (no ani ta živá samozřejmě) zvířata do tříděného odpadu vážně nepatří. Kdo nemá možnost zvířátko pohřbít na zahradě, měl by jej předat veterináři, který za mírný poplatek zařídí odvoz do kafilerie.

Problémem jsou i elektronické dětské hračky. Obsahují hned několik různých materiálů, které je potřeba rozebrat na jednotlivé komponenty. Největším problémem jsou pak zalisované lithiové akumulátorové baterie. Pokud se poruší jejich obal, obvykle se vznítí. Pokud tyto baterie skončí v tříděném elektroodpadu, jsou odeslány do jihlavské firmy, která je umí bezpečně zlikvidovat.

Když to shrnu, biologický materiál do tříděného odpadu nepatří a baterie čeká lepší cesta, pokud je vhodíte do elektroodpadu.

Který materiál je, podle Vás, nejlepší, kterému by bylo naopak dobré se do budoucna vyhnout?

Každý materiál má svá plus i mínus, nabízí rozdílné fyzikálněchemické vlastnosti.Varování bych viděl v míchání různých typů materiálů. S kompozity se pracuje velmi špatně a většinou končí ve spalovně.Jsou sice dobré při prvovýrobě, ale pro jejich následnou recyklaci jsou nevhodné:připékají se v extruderech, lepí se na stěny forem, anebo se některé typy při recyklaci tak degradují, že výrobky jsou vlastně nepoužitelné. Obecně s nimi mají výrobci při recyklaci technické problémy, výroba je náročnější, a tak mnohem nákladnější než prvovýroba.Přesto kompozitů z prvovýroby stále přibývá, přestože je zatím nikdo moc neumí recyklovat.

Naproti tomu již zmíněná PET lahev se může recyklovat např. 100x, 200x po sobě, než se zkrátí polymerový řetězec, a tím změní fyzikální vlastnosti materiálu. Až po stovkách cyklech je PET křehký a rozpadá se pod UV zářením. Každému plastu se s každým recyklačním cyklem mírně zhoršují vlastnosti, na to je třeba myslet, že ten proces není nekonečný.

Kompozitů bude přibývat a pokud je neumíme efektivně zpracovat, musíme to nějak řešit. Já osobně jsem pro výstavbu speciálních spaloven, které u nás za velmi přísných emisních podmínek vyrobí teplo a elektřinu. Přijde mi to jako lepší řešení, než je uložit na 200 let skládku. Skládka je to nejhorší, co tu po nás zůstane pro budoucí generace.

Má tedy třídění a recyklace smysl?

Jsem o tom na 100 % přesvědčen. Ať lidé třídí co nejvíc, klidně i trochu špatně, ale ať je komunálního odpadu co nejméně. Smyslem celé recyklace by mělo být mít co nejméně nevytříditelného odpadu, se kterým si zatím nevíme rady (tedy komunálního odpadu).

Jaká je vůbec nejhorší varianta pro odpad?

Jednoznačně skládky. Zatím s nmi nikdo neumí nic udělat. Vloni jsme se snažili, jako podnikatelé s odpady, hovořit s bývalým ministrem ŽP a navrhovali jsme, aby každá společnost, která zřizuje skládku, měla povinnost ještě dotřiďovat odpad, který přijímá a který skončí na skládce, protože obsahuje mnoho materiálu, který umíme recyklovat. No, neuspěli jsme.

Než se zřídí skládka, je zapotřebí území vyjmout ze státního zemědělského fondu (nebo lesního), pak vyrobit sanační vanu a uvést v život protiprůsaková opatření, v okolí skládky umístit sondy monitorující spodní vody, je třeba dodržovat provozní řád, aby se zaváželo pouze dané množství odpadu a zavážel se zeminou. Také se musí hlídat výpary, které unikají do ovzduší. Provozovatel musí ze svých příjmů odvádět stranou 12 % na rekultivaci do budoucna. Dosud nevíme, co se stane, když se poruší podloží pod skládkou a do půdy začne vytékat "šmakuláda", která kontaminuje spodní vody a půdu. Co se bude dělat? Kdo to bude řešit třeba za 50, 100, 200 let, až bude otrávená voda ve studních? A kdo to bude platit? Obce, na jejichž území skládka leží? Nebo stát z peněz daňových poplatníků? Není to legrace, nemyslíme na budoucnost. Mějme na mysli, že skládky jsou něco, co tu po nás zůstane jako nechtěné dědictví našim potomkům a jejich potomkům... Je to časovaná bomba. Zatím si s nimi neumíme poradit a netušíme, jak se budou chovat za desítky let, ale budou tu i za 100 let, za 200 let… A přitom jejich vznik ovlivňujeme my všichni každý den. Skládka v Nasavrkách je dnes 300 m vysoký kopec. V r. 2021 bylo v ČR na 170 legálních skládek… Čas od času skládky hoří, v r. 2025 byl vyhlášen nejvyšší stupeň poplachu při požáru velké skládky plastů u Kladna, zaměstnala na 250 hasičů z 36 jednotek. Ty menší požáry se do médií ani nedostanou. Kdo z nás by chtěl mít skládku za domem nebo v blízkosti studny, farmy, chalupy, svého hospodářství?

Jakou vidíte budoucnost plastů a odpadu obecně?

Bez plastů se moderní společnost už neobejde, jsou integrované do všech částí našich životů. Nedá se očekávat, že je zcela zavrhneme a vrátíme se o 50 let nazpět.Sama výroba je plná plastových komponentů a obalů, bez nich by to dnes šlo jen těžko.Odpady v domácnosti (zejm. obaly) já osobně beru jako nutné zlo. Jen málokdo si do obchodu nosí třeba vlastní sáčky na pečivo, ovoce či zeleninu. Lidé by museli změnit myšlení a jako mocná kupní síla by museli tlačit na výrobce a prodejce, aby přemýšleli nad omezováním obalového materiálu. Markety nejsou připraveny na možnost, že si zákazník donese vlastní dózu třeba na vážené pomazánky nebo krájené salámy, přesto v domácnostech je plastových obalů zdaleka nejvíc. Existuje už pár obchodů, kde Vám zboží dají do Vašeho obalu (ať jsou to potraviny nebo kosmetika). Za mě by bylo fajn obaly eliminovat, kde to jde.

Podle mě má největší smysl vybudování malých a středně velkých třídíren, aby se odpady třídily v místě nebo blízkosti obcí, a aby se třídilo opravdu poctivě. Ruku na srdce: všichni "v odpadech" to děláme pro peníze, je to naše živobytí a je potřeba, aby někdo uklízel naše odpadky. Jsou firmy, které z tohoto byznysu chtějí získat co nejvíc, jiní to dělají z přesvědčení, že je to správné a ohlíží se na přírodu. Přál bych si, abychom všichni hledali zlatou střední cestu.

Kdybyste měl tu moc změnit odpadovou politiku v ČR, co by to bylo?

Nařídil bych provozovatelům skládek zřídit třídírnu, kudy přijatý odpad projde, než se definitivně uloží na skládku. Tam by mělo skončit jen opravdu to, co zatím neumíme znovu zpracovat. Nebo aby se přinejmenším komunální odpad rozdělil na spalitelný a nespalitelný.

Také bych podpořil spalovny komunálního odpadu, které vyrobí teplo formou vodní páry, elektřinu a popílek, který se využije stavebně, např. pod silnice, do stavebních bloků apod. Podléháme přísným emisním limitům, sleduje se CO2, dusík a další látky. Za CO2 se platí emisní povolenka.

Spalovny (např. v centru Liberce, v Praze, v Brně, v Českých Budějovicích) jsou pod velkou kontrolou a při maximální teplotě 1180 °C se vyrábí teplo a elektřina do domácností i firem. Jsou monitorované "24/7", při překročení limitů platí ohromné pokuty nebo musí investovat do nákladných opatření, stále investují do technologií.

Děkujeme Vám za podnětný rozhovor.

Letokvět, z. s.